Michal byl před dvěma lety hospitalizován na psychiatrii v Třinci. Byl na tom psychicky velmi špatně. V nemocnici mu doporučili vyhledat služby Sociální rehabilitace, protože měli podezření, že by mohl mít nějakou formu poruchy autistického spektra. Od té doby se Michal hodně změnil. Už se nebojí cestování vlakem ani MHD a zvládá i nákupy.
Proč využíváte službu Sociální rehabilitace?
Na psychiatrii odhalili, že trpím úzkostmi a strachem. Zjistili, že nevěřím svým schopnostem a už vůbec ne tomu, že bych mohl něčeho dosáhnout. Řekli mi, že právě Sociální rehabilitace by mi mohla pomoct úzkost a strach odbourat. A já se jich chtěl zbavit. Bez mé touhy po změně by to asi ani nešlo.
Jaký k ní máte vztah?
Ze začátku jsem měl strach, že budu domů chodit a cítit se nějak špatně. Opak byl ale pravdou. Schůzky s pracovníky Sociální rehabilitace mě spíše nabíjejí pozitivní energií. Lidi jsou tady velmi příjemní a díky tomu se tady cítím moc dobře. Kromě toho jsem strašně rád za všechno, co jsem se tady naučil.
V Sociální rehabilitaci bývá zvykem, že klient má nějakou konkrétní věc – ať už činnost nebo dovednost – kterou by se rád naučil. V podstatě přichází s nějakou zakázkou. Co bylo tou Vaší první? Co jste se chtěl naučit?
Mojí první zakázkou bylo překonání strachu vůči cestování. Pro mě byl neskutečný problém už jenom dorazit z Třince sem do Ostravy. Tehdy mě měla na starosti paní Lichovníková. Spolu jsme absolvovali cvičné jízdy. Pokaždé byla se mnou, takže když jsem se chtěl na něco zeptat, mohl jsem za ní vždycky zajít. Ze začátku seděla hned vedle mě a na každém dalším nácviku si sedala dál a dál ode mě. U toho posledního čekala tady v budově na 1. Máje než jsem z Třince přijel. A tak jsem se naučil samostatnému cestování vlakem i tramvají.
Teď s Vámi pracuje Tomáš Slavický. Čím začala Vaše spolupráce?
Stranil jsem se veřejných prostor jako obchodů, restaurací, kaváren nebo kin. Tyhle prostory ve mně vyvolávaly nepohodu, neklid, strach a úzkost. Nevěděl jsem, jak některé věci fungují a moc mi nepřidalo ani to, že jsem si v hlavě přehrával myšlenky, co všechno by se mohlo pokazit. Proto jsem se těm místům raději vyhýbal.
Co se od té doby změnilo?
Od té doby, co si mě vzal pan Slavický „pod svá křídla“, cítím, že se mi vrací chuť po „šílenostech“, kterou jsem měl naposledy jako dítě. Když jsem byl ještě dítě, byl jsem hodně živý a otevřený. V pubertě jsem se začal stahovat do sebe a stal se ze mě dost zamlklý člověk. Pak jsem se dostal na již zmíněnou psychiatrii v Třinci, což pro mě bylo hodně těžké období. Od té doby jsem se necítil tak sebevědomý a šťastný jako teď. Teď se zase začínám s nadšením a chutí vrhat do nových a neznámých věcí.
Kam se vaše činnost v Sociální rehabilitaci zaměřila teď?
Nerad dělám nějaké aktivity před ostatními lidmi. Například když si chci uvařit, raději počkám, až je celý dům prázdný a až potom se do toho pustím. Vařit musíte celkem často a pokaždé se nepodaří, abyste byli sami doma. Proto si chci tuhle dovednost víc osvojit, abych se v ní cítil jistěji. Pan Slavický se mě během nácviku vaření pokusí naučit i to, že chybovat je úplně normální, že to není něco, co by mě mělo složit do kolen.
Jak se vám s Tomášem Slavickým spolupracuje?
Jsem strašně rád, že si mě vzal na starosti tenhle „mentor“. Pracuje se mi s ním velmi příjemně. Hodně mě toho naučil. Pan Slavický mě učí docela rychlým tempem, ale v ten daný okamžik mi to tak ani nepřijde. Líbí se mi, že velkou část našich „sezení“ netrávíme jen tady v budově, ale jdeme ven. Třeba do těch prostor, které ve mně vyvolávají nepříjemné pocity. On tam pro mě představuje ten uklidňující element a vzor. On mi například ukáže, jak probíhá nákup. Já na něm vidím, že to vlastně není až tak strašné, jak jsem si myslel. Pak mě vyzve, abych si to taky zkusil. A já si na vlastní kůži uvědomím, že vlastně nechápu, čeho jsem se tak bál.
Tomáš před pár měsíci absolvoval svůj vlastní rozhovor, kde zaznělo, že je důležité na sobě pracovat, rozvíjet se a posouvat dál. I kdyby to bylo jen o malý kousek! Co si o tom myslíte Vy?
On mě přesně touhle metodou učí a já tuhle poučku přijal za svou. Teď zkouším věci, které by mě před rokem ani nenapadly. Nedávno jsem si například obarvil hlavu, odeslal balík nebo jsem s cizinci hrál hru přes voice chat a povídal si s nimi. Jsou to takové maličkosti, které mě ale strašně baví a jsou pro mě důležité. Právě ty malé krůčky vpřed.
Já si tohle postupné zdokonalování se a posuny, i kdyby po malých krůčcích, spojuji například se zlomenou nohou. Když se zlomeninou zajdete k doktorovi, udělá vám rentgen, nohu dá do sádry a nastaví Vám nějaký režim, aby se noha zahojila co nejlépe. Pokud člověk vše dodrží, noha se mu brzy uzdraví. Když se mu ale do režimu léčby nechce a myslí si, že jedna návštěva u lékaře všechno spasí, může se stát, že mu uzdravení trvá dlouho. A někdy se ta noha neuzdraví vůbec.
Co byste vzkázal dalším potenciálním klientům Sociální rehabilitace?
Chcete být v životě šťastní a naučit se zvládat věci, které vás děsí? Svůj život žijete jenom vy. Nikdo jiný za vás nebude rozhodovat, jak se cítit nebo kam docházet. A pokud vás zpět drží jenom posměšky někoho z vašeho okolí, mávněte nad nimi rukou a nebojte si říct o odbornou pomoc. To vy se pak budete cítit dobře. Děláte to pro sebe, ne pro vaše okolí.
