Tomáš už několik měsíců vede Sociální rehabilitaci v Mikase. Co ho přimělo v Mikase nastoupit? Co dělá ve svém volném čase? Jaké bylo jeho předchozí zaměstnání? To všechno se dozvíte na následujících řádcích.
Jak a kdy ses dozvěděl o Mikase?
Bylo to úplně náhodou. Ještě předtím, než jsem odpověděl na pracovní inzerát, jsem byl v Karolině, kde byla výstava fotografií a na velkých obrazovkách hrál spot „Ne, životu v kleci“. Tehdy jsem se na to jenom koukl a nevěnoval tomu velkou pozornost. Až ve chvíli, kdy jsem si pročítal inzerát na vedoucího Sociální rehabilitace v Mikase, se mi to v hlavě sepnulo a řekl jsem si: ‚Jo, tak tady se hlásím. To je super!‘
Proč ses rozhodl přijmout místo vedoucího sociální rehabilitace?
Upřímně jsem vůbec nesháněl místo v sociální sféře. Zkoušel jsem si totiž plnit svůj dětský sen, jímž byla kariéra kuchaře. Ve chvíli, kdy jsem se o práci v Mikase přihlásil, jsem si ještě myslel, že skončím někde v kuchyni v Německu. Všechno se změnilo už během pracovního pohovoru, kde mě hodně zaujala působivá pracovní náplň. Díky tomu jsem si uvědomil, že by to mohla být přesně ta práce, která by mě mohla naplňovat.
Jsi u nás teprve pár měsíců, ale přesto… Naplňuje tě už teď tvá pracovní pozice?
Určitě. Můžu říct, že mě obrovským způsobem překvapila ta pestrost toho všeho, co tady může člověk dělat. Potkávám se s různými lidmi a každý z nich je úplně jiný. To mi nechává obrovskou volnost v tom, jak můžu nad svou prací přemýšlet a co všechno můžu dělat. Teď mám navíc novou kolegyni Adélu, se kterou můžeme plánovat různé aktivity, které budou pomáhat našim klientům. Ten výsledek – to, že někomu pomůžu, je pro mě hrozně důležité.
Máš za sebou i nějakou praxi v sociální sféře?
Nějakou praxi jsem samozřejmě při škole měl. Pracoval jsem ve školce, školní družině nebo v dětském domově. Ve třídě 30 studentů jsem byl jediný kluk a během praxí jsem měl někdy pocit, že si mě vybrali jenom proto, že jsem chlap. Těch je v sociální sféře hrozně málo, což mi na každé praxi neustále připomínali. A proto jsem během studia začal přemýšlet, jestli jsem se rozhodl dobře pro práci v sociální sféře. Přestával jsem cítit svoji cenu a hodnotu, takže jsem chtěl zkusit nějakou práci, kde tuhle „výhodu“ nebudu mít. Práci, kde se budu muset prodat takový, jaký jsem. Dnes už vím, že sice jsem chlap v sociální sféře, což mi dává určitou výhodu, ale zároveň mě to baví, dává mi to větší smysl a v práci s lidmi se už cítím daleko líp.
Jedna věc je, jak se k tobě jako „chlapovi“ stavíme my, tví kolegové, ale úplně jiné to může být u klientů. Jak se postavili k tomu, že se s nimi teď potkává „chlap“?
U klientů je to opravdu jiné. Myslím si, že mají kolikrát s „chlapama“ větší problém, protože už mají s muži špatnou zkušenost. Některé z nich opustil otec a nemají v „chlapa“ takovou důvěru. O to větší výzvou je pro mě tohle vnímání u klientů změnit a přiblížit se k nim, i když jsem muž.
Zmínil jsi výzvy. Máš je rád? Kdy naposledy jsi nějaké čelil a o co šlo?
Jedné obrovské výzvě jsem čelil zhruba pět let zpátky, a tou bylo převzetí skautského oddílu v Šumperku, odkud pocházím. Z rádce a vedoucího se ze mě stal člověk, který nese odpovědnost za 40 až 50 dětí. Oddíl jsme se snažili někam směřovat s klukama, kteří jsou často ještě mladí puberťáci. Vlastně to byla první velká věc, za kterou jsem byl právně zodpovědný. Musel jsem se na to připravovat, absolvovat nějaké kurzy atd. Musel jsem také čelit strachu, aby se nikomu nic nestalo. Po pěti letech jsem rád, jak se nám to spolu s mým zástupcem Ondrou Havlíčkem dařilo. A letos na táboře jsme předávali oddíl dalším mladým zodpovědným klukům.
Takže jsi ve 20 letech měl zodpovědnost za tak velkou věc, jako jsou skautské letní tábory? To byla docela fuška, ne?
To ano, ale třeba teď jsme oddíl předali klukům, kterým je teprve 18 let. To se mi na skautu líbí, že se zodpovědnost předává hrozně brzo. Skauti si tak brzy vyzkoušejí věci, které si většina lidí zažije až v zaměstnání. Mnohem dřív než mají vystudováno, než na to mají služební věk.
Co kromě skautu rád děláš ve svém volném čase?
Začal jsem se učit hrát na kytaru a hrozně rád se hýbu. Jenom mám občas problém najít si vhodnou aktivitu. U žádné z nich totiž dlouho nevydržím. Občas běhám, pak zase cvičím, ale mám rád i kolektivní sporty jako badminton nebo volejbal. Někdy se jenom tak válím a koukám na filmy nebo seriály. Hrozně rád taky vařím. Miluju, když si nakoupím a uvařím si něco dobrého. A když to se mnou někdo vaří a pak to se mnou i sní, tak je to úplně nejlepší. Samozřejmě si občas zajdu i na pivečko sednout s přáteli do nějaké pěkné hospůdky.
A co rád vaříš a následně jíš?
Já vlastně nemám úplně nejoblíbenější jídlo, ale miluju asijskou kuchyni. Rád si zajdu na dobré sushi nebo nudle se zeleninou ve woku. Ty chutě asijské kuchyně mám strašně rád. Tím mě nikdo neurazí.
Zmínil jsi i filmy a seriály. Jaké z nich máš rád? A co počítačové hry?
Počítačové hry jsem už dávno přestal hrát. U filmů a seriálů jsem si teď nedávno splnil takový dlouhodobý rest – podíval jsem se na všechny filmy ze studia Marvel. Tohle už mám odškrtnuté. Bylo to teda docela dlouhé, ale musím přiznat, že mě to bavilo. Vzorce toho, podle čeho se to točí, se často opakují, ale líbí se mi, jak na sebe jednotlivé filmy navazují. Nikdy jsem si nemyslel, že mám sci-fi rád, ale asi mám. Protože tohle mě hodně bavilo. Na tom se asi s velkou částí klientů shodnu.
V čem spočívá tvá práce? S kým pracuješ a co s nimi řešíš?
Mí klienti jsou lidé s poruchou autistického spektra, Aspergerovým syndromem. Věkově jsou v rozmezí od sedmi let až do dospělosti. Mnohdy jsou klienti už dospělí pracující lidi. Má práce spočívá v tom, že klient za mnou přichází s problémem, který má původ v jeho diagnóze. Často jde o potíže se začleněním do společnosti, se vztahy s lidmi nebo pouze neumí některé činnosti, které by mu mohly pomoct.
Například jde o cestování MHD, kde klientům často vadí přeplněné prostory, hlasité zvuky nebo různé jiné podněty. Je pro ně náročné zvládat úkony, které zdravý člověk zvládá bez problému.
Jak celý proces práce s klientem vypadá?
Klient za mnou přijde a mým úkolem je vyptat se ho a zjistit tu zakázku. Pak spolu nastavujeme individuální plán, jak budeme postupovat, jak ho budu učit, jak ho můžu posunout v tom, aby se mu lépe žilo, aby byl soběstačnější. Aby nebyl závislý na druhých lidech, úřadech apod. A potom na tom společně pracujeme. Po určitém čase si vyhodnotíme, jak se nám vedlo.
U učení jízdou tramvají můžeme vidět výsledek poměrně rychle, ale u pomoci s navazováním vztahů nebo zvládáním emocí je to komplikovanější. Je to zpravidla věc, která klientovi trvá déle, než začne nést kýžené ovoce.
V Mikase jsi teprve krátce, ale přesto… Už jsi u klientů zahlédl tohle kýžené ovoce? Zažil tu radost, když se něco povedlo?
Ano, už jsem to zažil. Jde hlavně o klienty, kteří se chtějí naučit něco praktického. Často mají pošramocené sebevědomí, mají pocit, že za nic nestojí, nic nezvládnou. A právě proto, že si myslí, že jsou neschopní, raději ani nic nezkoušejí.
S jedním z klientů takhle chodíme nakupovat. Začal s tím, že to určitě nezvládne, že vždycky v obchodě chytne paniku. Neví, jak se co váží. Samoobslužná pokladna pro něj představovala absolutní peklo. Když mě ale viděl v akci, jak se co nakupuje, jak se to dělá, zjistil, že to není tak těžké. Sám už dokázal moje jednotlivé kroky zopakovat a teď po několika měsících už zvládá samostatně nakupovat úplně bez problémů. Navíc to, že zjistil, že něco zvládne, ho podpořilo i v jiných oblastech jeho života. Má teď chuť zkoušet i jiné věci, protože tuší, že to s nimi bude podobně. Když to zkusí a nebude se bát, tak to dopadne taky dobře a nic hrozného se stát nemůže.
Co bys vzkázal svým klientům?
Myslím, že každý člověk na světě má něco, co mu nejde. A je úplně jedno, jestli je ten člověk autista nebo ne. Jestli je to žena nebo muž. Stejně tak i já mám věci, které mi nejdou. Vždycky je dobré se posouvat alespoň o malé krůčky. Tím prvním krůčkem by mohlo být, že klienti přijdou za mnou nebo za mojí kolegyní Adélou. Zkusíme se o tom pobavit a v tu chvíli uvidíme, jestli se s tím dá něco dělat nebo ne. Důležité je uvědomit si, že život není o tom, že buď umíte, nebo neumíte. Život je proces. Všichni se učíme. Někde jsme začínali a dnes jsme úplně jinde. Pokud se za den posuneme jenom o milimetr, tak je to prostě lepší než neudělat nic a mít z toho jenom strach!
