Narodil jsem se jako úplně normální dítě, prý před téměř 33 lety (já si to nepamatuju, ale tvrdí mi to). Byl jsem živé, bláznivé dítě, které muselo všechno zkusit a vědět a vynikalo obdivuhodnou pamětí – mojí oblíbenou činností bylo poučovat ostatní o značkách a typech aut, které jsem už ve čtyřech letech znal zpaměti. Od první třídy jsem vynikal ve všem – včetně talentu na průsery. Zlom však nastal ve chvíli, kdy jsem nastoupil na osmileté gymnázium. Ve druhém ročníku jsem se doslova „zasekl“, začal rebelovat proti učitelům a vnímal první náznaky toho, že se čím dál víc liším od svých vrstevníků. Vynutil jsem si návrat na základní školu, nicméně problémy pokračovaly. Čím dál víc jsem vnímal jisté sociální vyloučení a už kolem patnácti let začal propadat ve velkém alkoholu. Bohužel, ani návštěvy u psychiatra, ani léčení v opavské psychiatrické léčebně nevedly ke stanovení jakékoliv diagnózy. To bylo z velké části dáno tím, že jsem neměl sebemenší zájem a k doktorům jsem byl nucen chodit. Proto jsem před nimi hrál divadlo. Problémy mě pronásledovaly i v zaměstnání, kde jsem kvůli alkoholu rychle skončil, následně se zadlužil a celá situace mě nakonec dovedla až na ulici. Bylo mi teprve 21 let. Na ulici jsem strávil čtyři měsíce. Následně jsem konečně a dobrovolně začal svoji situaci řešit. Dostal jsem se do azylového domu Armády spásy a za pomoci sociálních pracovníků jsem začal řešit nejen své dluhy, ale i životní situaci. Trvalo téměř pět let, než jsem se zbavil dluhů a mohl se začít plně soustředit i na své další problémy. V tomto mi hodně pomohlo cestování. Při svém sólo cestování jsem měl dostatek času si uvědomit a identifikovat, co je ve mně vlastně špatně. Po své nejdelší pěší cestě do Jižní Ameriky, která trvala téměř jedenáct měsíců a měřila 10 000 kilometrů jsem tentokrát už aktivně a dobrovolně vyhledal psychiatrickou pomoc. Byla to trnitá cesta. Čtyři roky sezení terapií a postupného rozkrývání problémů. Psychické problémy jsou jako cibule, pod jednou slupkou je vždy další. Dostat se až k jádru trvalo. Nejprve mi byl diagnostikován úzkostně – depresivní porucha, posléze ADHD a teprve před necelým rokem jsme se dopracovali k diagnóze, která vše podivné v mém životě vysvětlila – Aspergerův syndrom. Díky tomu jsem mnohem lépe mohl pochopit, co je uvnitř mojí hlavy jinak, proč se liším od ostatních a jak s tímto problémem pracovat. Po mnoha letech se mi konečně zásadním způsobem ulevilo, leč je to pouze začátek další životní kapitoly.
Honza nyní pracuje na nadačním projektu organizace Mikasa, o kterém na uvedených kontaktech již brzy najdete další informace. Připoj se k nadačnímu projektu S Honzou na cestách a sleduj nás zde, na sítích FB: mikasazs IG: mikasa_zs.
