Gabrielův příběh

Každý z nás má svůj jedinečný způsob, jak vnímá svět. Gabriel je 30. letý muž, který žije s autismem, mentálním postižením a chováním náročným na péči. Nepotřebuje slova, aby vyprávěl svůj příběh. Jeho tvář, drobná gesta a reakce dokážou říct víc než dlouhé věty. Gábo se na jaře 2024 stal součástí Domova MIKASA.

Na vnější pohled může Gábo působit uzavřeně, ale jeho vnitřní svět je plný obrazů, zvuků a rituálů, které mu dodávají klid a jistotu. Patří mezi ně pohupování na gymnastickém míči v rytmu muziky, chvíle, kdy si prohlíží pohlednice s krajinkami nebo pravidelné jízdy autem, při nichž sleduje krajinu. Radost mu přináší i společné chvíle s pracovníky při hře s míčem nebo při společném zpěvu hrdelním hlasem. Tyto drobnosti nejsou jen detaily, jsou to pevné kotvy, které mu pomáhají cítit se bezpečně a být sám sebou.

U Gabriela se nepohoda projevuje chováním, kterému říkáme náročné na péči. Může začít vydávat hlasité zvuky, v některých případech reaguje opakovanými údery rukou do nábytku, stěn, oken nebo do vlastní hlavy a někdy se snaží fyzicky zasáhnout člověka, který je příliš blízko. Může ho praštit, kopnout nebo jej udeřit hlavou do hlavy. Není to projev agrese, je to specifický způsob komunikace, jinak to neumí. Svým chováním nám říká: „Je mi nepříjemně. Potřebuji klid. Je toho moc.“

Úkolem pracovníků je citlivě vyhodnotit Gábovy potřeby, zda jej něco nebolí a reagovat dříve, než se rozvine náročné chování. Vědí, že Gába uklidňuje plácání si rukama s pracovníky. Je to gesto, které mu dává pocit bezpečí.

Nedávno si Gábo prošel náročným obdobím spojeným se závislostí na lécích, které se přestaly vyrábět. Abstinenční příznaky u něj vyvolaly velmi intenzivní náročné chování. Po vyhodnocení situace a ve spolupráci s psychiatrií byl proto dočasně hospitalizován, protože v danou chvíli neexistovalo jiné řešení.

Pobyt na psychiatrii pro něj nebyl jednoduchý. Personál neměl kapacitu věnovat se mu tak, jak by potřeboval, což se odrazilo i na jeho chování. Přesto léčba zabrala. A když v té době nebyl na Domově, podpůrní pracovníci jej pravidelně navštěvovali a byli mu oporou.

Po čtrnácti dnech se mohl vrátit domů, klidnější, stabilnější a viditelně spokojenější.