Když je jasno, kam se jede

Jednoho slunečného odpoledne se Erik, Tom a Michal, klienti Domova MIKASA, chystali na výlet k jezeru. Těšili se všichni, ale Erik bezpochyby nejvíc.  

Čekání může být pro člověka s autismem, intelektovým postižením a chováním náročným na péči těžké a Erik ukázal po svém, že by nejraději vyrazil okamžitě. 

Během příprav k odjezdu si pracovníci uvědomili, že Erik není ve svém pokoji. Začali procházet místa, kde se běžně pohybuje a která má rád. Po chvíli uslyšeli známé zvuky jeho vokálních projevů. Zvuk je dovedl až k autu, kde Erik spokojeně seděl na svém oblíbeném místě za řidičem se staženým okýnkem. Bylo zřejmé, že na výlet je připravený už dávno a teď jen trpělivě čeká na ostatní. 

Tento okamžik nám připomněl, že vlastní přání a cíle nepotřebují slova. Erik verbálně nekomunikuje a potřebuje vysokou míru podpory, přesto velmi dobře vnímá, co se kolem něj děje. Pamatuje si souvislosti, rozumí zažitým postupům a dobře ví, které činnosti má rád a na které se těší. Svým vlastním způsobem nám tak každý den ukazuje, jak důležité je dívat se na člověka jako na jedinečnou bytost. 

Pro klienty Domova MIKASA je stabilní tým s dostatkem pracovníků klíčový. Díky dlouhodobým vztahům mohou pracovníci lépe porozumět jejich potřebám, včas zachytit změny v chování a reagovat s citlivostí a klidem. Právě proto je pro nás tak důležitá stabilní finanční podpora, která nám umožňuje udržet dostatek pracovníků a zajistit kontinuitu péče. 

A jak celý příběh dopadl? Přesně tak, jak si Erik představoval. Byl z toho krásný den u jezera, plný slunce a pohody.